Pohádka o radonu a proč se měří radon
Napsal Tomáš Očadlík podle toho, jak to před mnoha lety vyprávěl svým dvěma malým synům, Praha 2017.
Za devaterými horami, devaterými lesy, devaterými řekami a za širým Atlantickým oceánem v americké Pennsylvanii, v městě Pottstown se v roce 1984 stavěla atomová elektrárna Limmerick Nuclear Power Plant. V nedalekém městečku Boyertown v té době žil pan Stanley Watras. Bydlel se svou manželkou a se třemi dětmi v pěkném malém domě s bílými garážovými vraty. 2. prosince 1984 byla sice první adventní neděle, kdy se u nás zapaluje první svíčka na adventním věnci, ale pan Stanley Watras se přesto posadil do svého auta a odjel do práce. Pracoval totiž jako stavební inženýr právě v té atomové elektrárně v Pottstownu. Venku byla dost zima, a tak byl rád, že asi po čtvrthodince dorazil do elektrárny. Ještě pár kroků a bude v teple. Do elektrárny ještě nebylo navezeno jaderné palivo, ale přesto už tam inženýři nainstalovali detektory gama záření na vstupech do kontrolovaných zón. Pan Watras musel také projít tímto zařízením – ale stala se zvláštní věc. Při jeho vstupu detektory zachytily radiaci a rozezněl se poplašný signál. Nikdo si to nedovedl vysvětlit. Všichni konstruktéři předpokládali, že radiace bude zachycena jen při výstupu z rizikové zóny elektrárny, a ne naopak.
Pan Watras byl neprodleně očištěn (dekontaminován), ale další dny při jeho vstupu do všech kontrolovaných zón se opět vždycky rozezněl poplašný alarm. Inženýři si lámali hlavu: „Co to je za radiaci?“ Spektrometr odhalil přítomnost gama záření o energiích 609, 1120 a 1767 keV. Tak se přece projevuje izotop bizmutu 214, přirozeného radioaktivního prvku v uranové rozpadové řadě. A tento izotop s poločasem rozpadu 19,7 minut společně s izotopem olova 214, které má poločas rozpadu 26,8 minut, si vůbec nezáří alfa zářením. Září jenom zářením beta, což je obyčejný proud elektronů. Aby o nic tyhle dva prvky nepřišly, tak část své energie vyzáří také jako pronikavé elektromagnetické záření gama. A tohle záření gama zachytily detektory u pana Watrase na vstupu do elektrárny. Kde se ty radioaktivní látky na panu Watrasovi vzaly? Průzkumníci se vydali po stopách té záhady.
Na Štědrý den 24. prosince 1984 se Watrasovic rodinka dočkala podivných dárků v podobě detektorů radonu, které byly do jejich pokojů a ložnic umístěny na dobu asi jednoho týdne. Přístroje zjistily, že v domě je velmi vysoká koncentrace přírodního radonu 222. Radon je bezbarvý plyn, bez zápachu a lidskými smysly se nedá nijak zjistit. Vyskytuje se v podloží domů a proniká netěsnostmi v základech a izolacích do vnitřku objektů. V suterénu Watrasovic domu byla naměřena hodnota radonu (objemová aktivita) až 100 000 Bq/m3. Radon sám se přeměňuje alfa zářením na další radioaktivní prvky. Protože jsou to vlastně tak trochu jeho děti, říkáme o nich, že jsou to jeho dcery. A jsou to pevné látky – kovy. Všechny tyto dcerky jsou radioaktivní a vesele si září. Některé pěkné vyzařují těžké částice alfa, jiné lehké částice beta a ještě k tomu září tím pronikavým gama. Jsou to takové malé mršky, které se usazují na stěnách, na nábytku a také ve vlasech, na kůži a na oblečení. Tak se tyto nezbednice také usadily na oblečení i na těle pana Watrase, který je takto přinesl ze svého domu až k detektoru před kontrolní zónou elektrárny. Tady ty holky, jménem Polonium a Olovo, spustily alarm. Všechny ty dcerky se dost rychle přeměňují a pomalu se zmenšují. Za těch dvacet minut, co panu Watrasovi trvala cesta, se totiž stačili přeměnit a zmenšit asi pouze z jedné poloviny a ten jejich zbytek byl schopen ještě docela dobře spustit alarm. Když večer pan Watras odcházel z elektrárny, byly dcerky už tak malé, že už po nich nebylo ani vidu ani slechu.
Ona by to byla jen dost bláznivá komedie, kdyby radon a jeho dcerky jen tak z legrace tropily v pottstownské elektrárně falešný poplach a paniku. V domech, kde žijí lidé, jsou však záludné a nebezpečné. Lidé je vdechují a ty drzé dcerušky jim pak září uvnitř těla přímo v plicích. A pokud je toho radonu a jeho dětí opravdu hodně, tak také hodně uvnitř těla září. Člověk z toho může ošklivě onemocnět. Je to, jako by kouřil mnoho cigaret denně. Pan Watras dostal strach o svou rodinu i o sebe. Někdo mu řekl, že koncentrace radonu v jeho domě je tak škodlivá, jako by každý člen jeho domácnosti vykouřil 135 balíčků cigaret denně, nebo mu udělali 455 000 rentgenů plic za rok. Odborníci z radiační ochrany by odborně řekli, že jde o efektivní dávku dosahující 1,7 Sv/rok. To je opravdu hodně.
Výsledky měření radonu ve svém domě se Watrasovi dozvěděli hned po Novém roce. Dobře jim v tom domě teď rozhodně nebylo, a vánoční svátky a Silvestra měli dost pokažené. Hned 6. ledna 1985 se museli přestěhovat do motelu, aby zbytečně dlouho nevdechovali nebezpečný radon. Trvalo několik měsíců (až do července), než projektanti navrhli a dělníci provedli opatření v domě, aby se koncentrace radonu snížila na přijatelnou hodnotu. Pak ale byla na velmi nízké a bezpečné úrovni – asi 150 Bq/m3. Kde se ten radon vzal? Dům pana Watrase byl totiž postaven v oblasti tvořené geologickou jednotkou Reading Prog, která je bohatá na uranovou rudu. Zjistilo se, že skoro polovina domů v oblasti (asi 40 %) měla uvnitř více radonu, než je ze zdravotního hlediska přijatelné. Ale jen v několika z nich byly naměřeny hodnoty vyšší než u Watrasových.
Mezitím se zpráva o vysokých hodnotách radonu v domě pana Watrase roznesla napříč celými Spojenými státy. V novinách a časopisech o tom psali, točily se televizní reportáže, hlásilo o tom rádio. I v jiných částech Ameriky se našla spousta domů, které byly rovněž zamořeny radonem. Nastala doslova panika a „radon-mánie“ v jejich vyhledávání a ozdravování. Dříve se totiž myslelo, že je to problém jen severských zemí, jako třeba Švédska nebo Finska. Ukázalo se ale, že problémy s radonem jsou i v dalších rozsáhlých oblastech mírného pásma. Po nějaké době se problém radonu začal řešit i v naší zemi. Dnes jsou zásady obrany proti radonu zakotveny v našem Atomovém zákoně č. 263/16 Sb. a po vzoru některých amerických států máme i svůj „radonový program“, který řídí boj s tímto nebezpečným plynem.
Ale všechno to začalo obrovskou náhodou v tu první adventní neděli, kdy se poprvé u pana Watrase, obsypaného na těle malinkými dcerkami radonu, rozezněl poplašný radiační zvonec. A pohádky je konec.
